Bihor

17.8.2001, pátek, den druhý

Do Aradu jsme přijeli v půl čtvrté ráno, ale po přetočení na východoevropský čas bylo rázem přijatelnějších půl páté. Vlak do podhůří Bihoru odjížděl až za 3,5 hodiny, času dost na hledání zdrojů zdejší měny. Nádražní směnárna se jmenovala sympaticky – nápis Oskar vypadal povědomě. Kurs DM k lei se zdál příznivý, a tak se první stomarkovka (dnes Euro) stala Lei a z nás rázem nominální milionáři – 1 300 000 Lei cash! Během směny směnárnice zuřivě odháněla žebrajícího chlapečka, nakonec dal pokoj. Okolí nádraží nevypadalo ve tmě nejlákavěji, venku byly stánky s tureckými rytmy, Coca-colou a hamburgery. Poseděli jsme na nástupišti, pak se na nás ale natlačila podivná paní a systematicky chrchlala, nedalo se nic dělat, změna (lavičky) je život. Nádraží postupně se oživovalo, pracující nastupovali do vláčků, idylka.

Před osmou přijel náš vlak směr Ciumenghiu. Byl to Accelerate, což jsme věděli my, náš průvodčí, ale nikoli už paní na pokladně v Aradu. Průvodčí něco nesrozumitelně mekotal, až nám nějaká studentka řekla, že máme "wrong ticket". Naštěstí všichni pochopili, že jsme exoti a než se průvodčí vrátil pro přirážku, už jsme přestupovali na vlak do Beiusu. Naše první seznámení s proslulými železnicemi dopadlo podle očekávání. Vlak byl narván a v přepážkách mezi kupátkami byly tu a tam proražené otvory, pravděpodobně kvůli větrání. Naštěstí pak všechny ostatní vlaky už takhle nevypadaly. Vlak z Ciumenghiu do Beiusu byl Personale a sunul se po podhorské trati, která se klikatila mezi vesničkami. Průvodčí si se svou prací moc starosti nedělal, s každým výpravčím podiskutoval, jednou dokonce nastoupil tak, že se pověsil na dveře rozjíždějícího se vlaku a pak se zvláštním pohybem zhoupnul do dveří. Bylo vidět, že má tento pohyb zažitý dlouhodobou praxí. Cesta ubíhala příjemně, přistoupili k nám nějací Rumuni, dvě děti a nějaké babičky či maminky. Něco si s námi povídali, ale naše krčení ramen ukazovalo bezradnost a nekomunikativnost, rumunština se francouzštině navzdory původním představám nepodobá. Asi po třech hodinách cesty mezi pastvinami jsme i s našimi rumunskými spolucestujícími vystoupili v Beiusu. Přiběhl k nám nějaký řidič mikrobusu (asi poznal podle bagáže cizince) a nabízel, že nás za 40 marek odveze k Pestere Ursilior (Medvědí jeskyni). Naši bývalí spolucestující nám lámanou anglo-francouzštino-rumunštino-němčinou řekli, že to je moc tolik marek a že za chvíli pojede autobus do Sudrigiu, odkud snad k vesnici u jeskyně pojede nějaký autobus a že ta vesnice se nazývá Chiscau, ale že je lepší jet do Sudrigiu tím vlakem, kterým jsme s nimi přijeli, a že ta přestupní vesnice se jmenuje Sudrigiu a že tam jeskyně ještě není. Takový byl tedy jejich projev v překladu pro naše interní potřeby. A vskutku, za chvíli tu byl autobus, který někam jel a vskutku jel do Sudrigiu, odkud vskutku jel za půl hodiny jiný autobus do vesnice Chiscau, kde vskutku Medvědí jeskyně nedaleko byla. Byli jsme nesmírně pyšní na naše geograficko-jazykové znalosti. Pestera se objevila po 30ti minutové chůzi po silnici do kopce, bylo tam dost lidí, ve stáncích dokonce prodávali mapy Bihoru. Medvědí jeskyně je obrovská krasová jeskyně, kde na konci 45 minutové prohlídky uvidíte celou kostru pravěkého jeskynního medvěda. Vstup byl 30 000 lei a uznávali ISIC. Jako asi v každé jeskyni tam byla dost zima.

V Chiscau jsme pátrali po autobusové zastávce. Něco nám poradili místní, ale to nevedlo k žádoucímu úspěchu. Seděli jsme na lavičce na imaginární zastávce a když tu z protějších vrat vyběhl nějaký dědeček a chtěl si s námi popovídat. Mluvil jen on, pak vyběhla z vrat babička a dědečka zahnala zpět do chaloupky. To se opakovalo ještě asi třikrát. Pak jsme se zvedli a smířeni s tím, že dnes už asi autobus nepojede, šli jsme pryč. Naštěstí se nám podařilo stopnout pekařské auto, které nás zavezlo na křižovatku k Pietroase a tam nás po chvíli vzali mladí Rumuni, kteří hovořili anglicky. Odvezli nás lesní cestou daleko za Pietroasu do Bology, odkud to bylo 20 km k našemu cíli – k planině Padiš se stejnojmennou chatou. Už byl večer, tak byl původní plán – dosáhnout planinu Padiš – v troskách. Rozbalili jsme na skrytém místě na horské louce stan. Už byly vidět první bělostné vrcholky bihorské. Pak přišel nějaký děda a naznačoval, že louka je jeho, ale že nás tam nechá přespat. Popili jsme čajík, pak ferdík (díky likérko plzeňsko-božkovská) a ulehli ke spánku. První noc v Rumunsku, jak sladké!

 

18.8.2001, sobota, den třetí

Ráno bylo krásné, maličko jsme přispali, abychom zahnali únavy ze dnů předcházejících. Obsadili jsme cestu, kudy jezdila auta nahoru na Padiš. Kolem projelo několik vozů, ale byly nacpané nebo jeli jinam nebo se nám nelíbili. Po hodince k nám dofuněl tahač lesních kmenů a bylo vyhráno. Cesta na jeřábovém rameni byla skvělá, tahač vymetal všechny možné díry, ale výhledy po okolních kopcích byly super. Každé utrpení má svůj konec, na druhou stranu cestování na jeřábu tahače s panoramou Bihoru asi hned tak nezažiji

Pohled z tahače klád na chladící Maďary

Na Padiši je chata Padiš a kemp a bylo tam i dost lidí, kteří stanovali mimo kemp, tak jsme se zařídili podobně.

Odpoledne jsme se vydali na Ponorné hrady (Cetatea Ponorului). Z Padiše tam vede modrý puntík, ale značení bylo místy chaotické, někde se překrývalo, někde se podivně klikatilo. Cestou jsme potkali terénní Maďary s terénními vozy. Uhři pořádali v Bihoru offroad party. Naštěstí jsme je rychle minuli a pak se otevřela před námi malá planinka, kde se v poklidu páslo stádo polodivokých koní.

Někde v této oblasti jsem také ztratil tričko, které jsem si sušil na batohu. Chtěl bych touto cestou požádat výpravy do Bihoru, pokud ho někde u Ponorných hradů najdou, aby mi ho vrátili, mohlo by se mi ještě hodit. Při sestupu k největší skalní bráně Evropy bráně začalo pršet.

Cetatea Ponorului

Pokud jde o žebříky, nebyly v nejlepší kvality a na mnohých místech se rozpadaly. Nakonec jsme ale vše šťastně překonali. Cestou zpět pršelo vydatněji, pak ale přestalo. Ve stanu nám za deště navlhly sirky, tak jsme od nějakých Maďaropoloslováků vyžebrali sirky (kösönöm!). Podařilo se nám navázat kontakt s domovem – na blízkém návršíčku byl slabý mobilní signál jednoho z rumunských operátorů. Večer se nesl ve znamení technopárty našich rumunských sousedů, jejich mejdan se protáhl dlouho do noci. Byl jsem překvapen, jaký kravál je schopné dělat autorádio ve staré Dacii. V noci nám ještě kolem stanu zběsile pobíhala kráva (nebo býk, nejsem si jist pohlavím), ale stan jí (jemu) nechutnal, tak nás nechal(a) na pokoji.

Kráva padišská

 

19.8.2001, neděle, den čtvrtý

Ráno bylo opět krásně, během snídaně jsme několikrát odehnali nějakou bačini, která nám intenzivně nabízela mléko v plastové lahvi a koláč z kapsy její špinavé zástěry. Vydali jsme po červeném pruhu, cestou nás v lese minulo stádo oveček. Na planince za lesem bylo vidět několik krasových útvarů, říčka se vinula kolem závrtů a najednou zmizela do země. Sestoupili jsme k jeskyni, pobíhali tam nějací cizinci, kteří se pak statečně vydali s baterkami do jeskyně. Protože jsme baterku zapomněli a cizinci svou baterkou moc světla nenadělali, celou jeskyni jsme přelezli přes kopec. U ústí jsme byli o něco dřív než oni cizinci. Vystoupali jsme lesem na vyhlídku, kde se uskutečnil improvizovaný sušenkový oběd.

Vyhlídka bihorská

Cesta dolů byla dost nebezpečná – kopec se hrozivě svažoval a všude byla kluzká mokrá hlína, takže nám to trvalo dost dlouho. Během krkolomného sestupu se zvedl vítr a začalo hřmít. Dole v údolíčku jsme přebrodili potok a pro změnu jsme tase lezli do prudkého kopce. Jednou jsi nahoře, jednou dole. Pod hřebenem se táhla polocesta polodivočinou a pro změnu nás čekal sestup dolů. Dole u potoka, který jsme už jednou přelezli, svačili značkáři KRT (Klub rumunských turistů). Po jejich delší poradě nám ukázali cestu a na cestu nám věnovali dvě kostičky sacharozy. Asi jsme dělali dojem zničených lidí. Cesta dál vedla pro změnu nahoru. Vylezli jsme na obrovskou planinu se širokým výhledem a zmoženi vedrem jsme směřovali na základnu Padiš. Cestou se nám podařilo vyžebrat vodu od nějakých turistů (asi Maďaři) a na jedné turistické chatě prodávali Pepsi. U Padiše parkoval autobus CK Adventura – osazenstvo někde trajdalo a řidiči nám řekli, že přijeli dnes a v Bihoru budou asi týden. Večer byl rajský, tedy minimálně taková byla omáčka s těstovinami vylepšená zcela kompatibilní sušenou rajskou polévkou. Jíst se to dalo, a kdyby nedalo, tak stejně dalo. V noci se opět přihodil malý incident. Tentokrát se mi někdo pokusil odcizit pláštěnku, kterou jsem si dosušoval a dovětrával na stanu. Pokřikem "zmiz blbečku" jsem zloděje zahnal. Nikoho jsem ale neviděl. Jinak vše OK.

pokračování