Bucegi

22.8.2001, středa, den sedmý

Spoj směr Busteni pod pohořím Bucegi vyjížděl z brašovského nádraží v 8, což znamenalo vstávání v nelidskou dobu. Cestou vlakem se postupně otvíraly výhledy na vrcholky hor až mi to připomnělo popojíždění zubačky pod Tatrami. Podle průvodce měl být kemp v Busteni nedaleko od nádraží. Rádkyně v turistických informacích o tom nic nevěděla, a tak nás opět zachránil taxikář, který nás vezl asi 15 minut a nakonec nás do nějakého kempu odvezl. Byl hned za městečkem Sinaia. Stavba stanu zabrala docela dlouhou dobu, protože podloží bylo téměř výhradně kamenité, navíc nepříjemně blízko pobíhali a očumovali psi a po osmělení se dožadovali potravy. Byli jsme nekompromisní, příjemné to ale nebylo. Po kamenolomnických pracích jsme se vydali do Busteni. Autobus nás odvezl prakticky pod lanovku na Babele. Cestou nás zachvátil stesk po domově – před námi se najednou objevil billboard rumunské licenční mutace piva Gambrinus, který propagoval pivní soutěž s příznačným názvem Daciada. Kdeže loňská piva jsou.

Daciada, v pozadí Caraiman

Lanovku jsme našli poměrně snadno podle obrovské sedmdesátimetrové fronty u vchodu. Celkem jsme čekali 3 hodiny během kterých jsem zažil další dlouho přivolávanou rozkoš – podařilo se mi objevit stánek, prodávali mléko (lápte). Skladovali ho asi dlouho, ale to vůbec nevadilo, čekal jsem na oblíbený zdroj vápníku takřka týden. Zástup lidí se posunoval, a tak jsme se nakonec dostali ke vchodu, k pokladně a i k lanovce. Doma jsem všechny strašil, že budu v Rumunsku jezdit lanovkou a to že teprve bude paráda. A byla. Cesta na Babele trvala asi 20 minut a počasí bylo skoro ideální – ty panorámata.

Na Babele je stejnojmenná chata, spousty turistů a ještě víc odpadků. Nepořádek byl všude. Hrůza, jak si ti Rumuni zasviňují své hory. Od chaty jsme došli ke skalnímu útvaru s názvem Sfinga a skutečně, podařilo se výraznou podobnost identifikovat.

Babelská sfinga

Počasí se postupně začalo zhoršovat, takže jsme opustili původní plán, že slezeme dolů pěšky. U lanovky už bylo docela dost lidí a další přicházeli. Do konce provozu zbývala necelá hodina a poměrně snadno jsme si spočítali, že se do kabiny do té doby nedostaneme. Naštěstí i v Rumunsku vítězí tržní ekonomika – jezdilo se bez ohledu na pracovní dobu. Během cesty dolů se rozpršelo ještě víc.

Cesta dolů

V Busteni jsme našli Internet-café dokonce měl být údajně non stop. Hlásili jsme blízkým domů stav a byli jsme rádi, že i do podhůří Bucegi dorazili vymoženosti moderní komunikace. Pak hajdy na autobus a pak hajdy podle hlavní silnice do stanu. K večeři gulášek a hajdy do sprch a hajdy na kutě. V noci jsem musel několikrát z hygienických důvodů vylézt ven a jak jsem později zjistil, podařilo se mi při druhé očistě trochu nastydnout.

Panorama Bucegi

23.8.2001, čtvrtek, den osmý

Ráno otvíralo už druhý týden putování. Ach jo. Autobus nás přepravil do Sinaie. V Busteni byl přes cestu natažený transparent lákající turisty k návštěvě nějaké jistě obskurní taverny. Nápis zněl “Enjoy real Balcan”. Real Balcan si užíváme už týden!. Ze Sinaie jsme se vydali do kopce ke klášteru. Ptali jsme se nějakého člověka na cestu, bylo to blízko, ale pro jistotu nás odvezl autem. Klášter byl pravoslavný a poprvé a nikoli naposled jsme se v Rumunsku u kostela setkali s malými plechovými domečky na nožičkách, kam Rumuni umísťovali zapálené svíčky. Na domečku byl komínek, aby to moc nekouřilo. Také jsme poprvé a nikoli naposled potkali pravoslavného popa s vousy tak dlouhými, jako na obálce našeho průvodce.

Klášter v Sinai s domečky na svíčky

Z kláštera už to pak byl kousek po cestě k hlavní atrakci dnešního dne – k zámku Peles. Pokud jsem hrad Bran přirovnal (jistě velice trefně) ke Karlštejnu, tak Peles je rumunskou obdobou naší Hluboké, tedy hlavně interiérově. Je vystavěn v anglickém viktoriánském stylu a má bohaté sbírky. Poloha pod obrovitými horami je jedinečná a dává zámku neopakovatelnou atmosféru.

Peles pod Bucegi

Koupili jsme si lístky, vystáli maličkou frontu a už jsme šli na prohlídku s rumunským průvodcem. Za půl hodiny se měla údajně konat prohlídka vedená v nějakém mezinárodním jazyce, ale nechtělo se nám čekat. Vůbec to nevadilo, rumunština zněla příjemně a celý vnitřek zámku byl bohatý. Jezdil sem na odpočinek od vládnutí a hlášení všemi oblíbené tajné policie Securitate Ceausescu, ale více se mu líbil nedaleký lovecký zámeček. Tam jsme dorazili po návštěvě Pelese.

Potentátův oblíbený lovecký zámeček

Počasí se jako včera docela zhoršilo, takže jsme nešli ani dovnitř. Zvítězil konzum a čokoláda v zámeckém bufetu a vůbec to nebylo zlé. Při návratu jsme jako včera zalezli do Internet-café. Pak jsme našli příjemnou restauraci (pizza, jak jinak, tentokrát Pepek námořník – se špenátem). Pršelo dost vydatně a vidina všeho mokrého nás donutila mávnout na taxíka. Dnešní den byl pozoruhodný i tím, že v kempu vůbec netekla voda. Nedostatek teplé nevadil, ale nepřítomnost studené hatila jakékoli mycí plány. Očista annulata. V noci řádila děsivá bouřka, nemohl jsem od dvou do čtyř spát. Pršet přestalo ve čtyři ráno, takže jsme si celkem snadno spočítal, že pršelo dvanáct hodin a stan byl zevnitř naprosto suchý. Milý stane Beskyde, déšť si na Tě nepřijde.

Peles

pokračování