Bucuresti

24.8.2001, pátek, den devátý

Následující kapitola našeho deníku je krátká, má ale své nezastupitelné místo, neboť pojednává o fenoménu hlavního města Rumunska o Bukurešti.

Ráno ovšem začalo ještě v Bucegi. Škody napáchané deštěm byly minimální, jenom jsem v noci ze samého kraválu hromů několik hodin nespal. Stihli jsme autobus do Busteni, bylo to tak tak, řidič autobusu nám zastavil mimo zastávku, zjevně byl na to zvyklý. V téhle zemi taková maličkost jakou je autobusová zastávka nehraje roli, je celkem jedno, čekáte-li na zastávce či nikoli, hlavně je třeba mávat.

Z Busteni jel Accelerate přímo do hlavního města. Počet cestujících překračoval kapacitu vlaku asi tak čtyřikrát. Lidé stáli všude, na chodbičkách, mezi sedadly v kupé, na WC, v prostorách mezi vagóny a obsadili by i střechu, kdyby tam nezacláněly troleje. Tak vypadá balkánské cestování v plné parádě. Představa, že dospím ve vlaku poloprobdělou noc se rychle rozplynula. Cestou se sice několik míst uvolnilo, podařilo se nám je po dlouhém prodírání davy najít a obsadit, ale ze spaní nebylo nic.

Bukrešťský Accelerate dosáhl svého cíle po dvou a půl hodinách jízdy – dovezl nás na Gara du Nord. Našli jsme rychle metro a začala další show: není nejsnadnější koupit si v Bukurešti v metru lístek. Pokladny jsou celkem jasně označeny, pokladní rozumí slovu bilet a tiket, ale baví se posíláním cestujících k pokladně jiné, kde se postupuje podle předcházejícího postupu. Tak se to tedy stalo nám. Nakonec jsme lístky na čtvrtý pokus zakoupili a začala další show: není nejsnadnější zorientovat se v Bukurešti v metru. Nikde žádný plán, jediný, který jsme měli byl v průvodci. K čemu je ale teoretická znalost metrové sítě, když nevíte, který spoj kterým směrem jede. Nasedli jsme tedy do prvního vagónu a podle posloupnosti stanic jsme identifikovali trasu. Nakonec nám ale poradil nějaký místní, který uměl anglicky. Na výstupní stanici, kde jsme předpokládali setkání s Ceausescovým palácem nás ještě v podzemí do svých útrob vtáhnul McDonalds. Druhé setkání s americkou civilizací proběhlo důstojně – hlad zahnán, tělo omyto.

Pak nastal dlouho očekávaný okamžik – našli jsme palác velkého Nicolae. Vypadal monstrózně a ani nebyl tak ošklivý, jak je u staveb socialistického realismu obvyklé. Přibližovali jsme se k němu po bulváru a palác rostl a rostl.

Před parlamentem

Je to třetí nejrozlehlejší stavba na světě a připadali jsme si vedle ní nepatrní. Okolí velebudovy je zplanýrované a samotná stavba schlamstla i původní pahorek, který byl rozbagrován. Dnes tu sídlí rumunský parlament.

Přímo u paláce s Dacií

Od parlamentu jsme se vydali k blízkému parku, abychom si odpočinuli od masy betonu a mramoru, podle průvodce jsou bukurešťské parky proslavené. Ten náš byl pěkný, uprostřed s rybníčkem a pramičkami. A lavičkách seděli důchodci a bavili se okřikováním a krmením vnoučat a ptáčků. Kousek od našeho parku jsme našli Atheneum, což je asi muzeum. Vedle Athenea natáčel rumunský štáb nějaký senzační rumunský film.

Rumunský štáb při práci

Čas plynul, a tak jsme se vrátili na nádraží Gara du Nord, kde jsme se občerstvili jak jinak než kávou od Donalda a zakoupili jsme lístky do Rapidu směr Constanta. Bohužel byl pátek odpoledne a bukurešťští lufťáci razili stejným Rapidem jako my. Vlak byl dost natřískaný, ale místo jsme podle místenky našli. V kupé byly nějaké ženy, které zpozorněly, když jsme prohodili pár slov česky. Počkaly si na celou větu a pak radostně najednou všechny vykřikly: “čechi”. Byli jsme rádi, s jakými polygloty jedeme. Cesta ubíhala klidně, venku dost pršelo a malý chlapeček našich spolucestujících na mě neustále házel po kouskách svou zásobu hraček.

Do Constanty jsme přijeli s mírným zpožděním. Už na nádraží bylo dost rušno a lidé byli různých ras a národností. Převažovaly turecké typy. Sehnání lístku do trolejbusu bylo jako obvykle malým hororem, ale vše se podařilo. Nasedli jsme do trolejbusu 41 směr Mamaia a nechali se unášet poskakujícím strojem k moři.

V Mamai nám v nějakém suvenýrním stánku vysvětlili cestu do kempu. Byl tam a byl hned u moře. Zaplatili jsme slušný obnos a postavili stan. Jakmile naše útočiště stálo, začali nějací Rumuni v blízké chatičce něco zuřivě slavit a vypadalo to na nekonečný mejdan. Popadli jsme stan tak jak stál a poponesli jsme ho na jiné místo. To jsme ale nevěděli, že ten šedý domeček vedle je diskotéka s celonočním provozem, jejímž pokračováním byla celodenní technoprodukce na pláži. Dobrou a nerušenou noc.

pokračování