Delta Dunaje

27.8.2001, pondělí, den dvanáctý

Noc na dnešek proběhla relativně v klidu. Bylo to dobře, protože jsem kemp zaplatili do včerejšího dne a tato noc byla tak nějak navíc. Nikdo ale pro peníze nepřišel, ale raději jsme kemp opustili zadem přes pláž. Vše proběhlo naprosto nepozorovaně a v klidu. Nalézt autobusové nádraží nebylo po včerejším tréninku žádnou obtíží, přišli jsme s malým zpožděním, ale vzhledem k zakoupeným jízdenkám to nevadilo. Do přistaveného mikrobusu se vešla veškerá naše zavazadla, což nečekal asi nikdo. Cestujících bylo o něco více než kapacita vozu, tento problém řidič vyřešil prkýnky mezi sedátky v uličce. Cesta probíhala svižně a za hodinku a půl už nás vítaly cedule s obrysy delty Dunaje a nápisy Tulcea. Konečná pro mikrobus byla na nádraží, naštěstí hned vedle přístavu. Porozhlédli jsme se kolem, posbírali pár informací a vrhli se ke kotvišti. Cestování lodí je v deltě naprosto normální, pro turisty dražší než pro domorodé, protože ti mají slevu. Loď do Murighiolu odplouvala za chvilku, a na nás zbylo místo na horní odkryté palubě. Byli jsme rádi, pro suchozemské krysy je jakýkoli vodní zážitek originální, natož pak sledování větvení veliké řeky. Kolem nás pluli velké námořní lodi, na břehu tu a tam rezivěly vysloužilé vraky. Počasí se chovalo moudře, slaný vánek od blížícího se moře nás příjemně ovíval.

Před vjezdem do delty

Přístaviště v Murighiolu je malá plechová bouda u zaprášené silnice uprostřed lesa a rákosí. Nic jiného vidět není. Nevěděli jsme, kam jít a kde je samotná vesnička. Aut tam také mnoho nejezdilo, ale první nám zastavilo a řidič nám řekl, že Murighiol je na druhou stranu, než jede. Naše čekání se vyplatilo, přijela nekrytá dodávka Dacia pick up a šofér rozuměl trochu anglicky. Pak se zeptal na náš původ a překvapivě ze sebe vyrazil větu: “Ahojkluci-jaksemáte-nemámpeníze!”. Byl to polyglot, který podle svého tvrzení kdysi studoval v Praze. Odvezl krajany svých bývalých hostitelů až ke kempu a popřál nám “Nahledanou!”. Byl to sympatický člověk.

Vrak na břehu

Uvítání v recepci byla rutina jak pro recepčního, tak i pro naháněče lidí na výlet motorovým člunem po deltě. Lanař nám ukázal v atlasu několik druhů ptáků, které můžeme vidět. Nerozumím ptákům, a tak jsem mu věřil. Bohužel pro obě strany měl horentní požadavky na peníze (250 000 lei/hodinu po smlouvání – chtěl s námi jezdit 4 hodiny, což se rovná téměř 100 DM), takže jsme odmítli. Spoléhali jsme se na zítřejší den.

Ještě jeden pohled z lodi

K večeru jsme se byli podívat přímo v Murighiolu. Je to poklidná rybářská vesnička s jedním Magazinem mixt, jedním minimarketem, asi dvěma nálevnami, jednou hasičárnou a spoustou krásných chaloupek s rákosovými střechami. Bohužel obchody byly zavřeny, hlad se hlásil, a tak jsme se rozhodl k zoufalému kroku. V odpudivé stylově socialistické kempovní vývařovně ten večer něco vařili. Nevím co a ani to vědět nechci. Jídlo to simulovalo kuřecí přírodní řízek. Naši společnost tvořili hulákající Rumuni a pobíhající psi, proto jsme se rychle odklidili do stanu, zítra je také den.

28.8.2001, úterý, den třináctý

Díky účinným repelentů, které jsme měli v dostatečném množství a kvalitě, proběhla noc po dlouhé době v klidu a ráno nás probudilo sluníčko nad Murighiolem. Připravovali jsme se k odchodu k jezeru Razim, když tu se najednou objevil postarší člověk a nabídl nám cestu po deltě pramicí. Chtěl jen 30 000 za hodinu, takže bylo jasné, jak bude naše dopoledne vypadat. Rybář (či jaké měl ten postarší muž povolání) vesloval po murighiolském jezeře, pak zabočil k nějakému zálivu.

První dojmy deltské

Všude byla zelená džungle, a rákosí kvákalo spousty žab. Orientoval jsem se špatně, jako vodítko sloužily sloupy vysokého napětí. Pramička statečně rozrážela vlny, řasy i rákos, jenom občas jsme museli zastavit – buď rybář kouřil, nebo nabíral vodu z pramice do plastikového láhve a vracel ji do vody, nebo dělal obojí. Měl nějaké povědomí o našem původu a k našemu překvapení nabídl ke čtení týden starý Týden. Asi by se páni redaktoři divili, kde všude se ten jejich polobulvární plátek čte. Ostatně je dobře, že i rybář – veslař v deltě Dunaje ví, co to znamená full service.

Půl rybáře - veslaře

Projížděli jsme dalším kilometry rákosí a už nebylo vůbec možné určit kde jsme. Rybář nás zavezl k nějakým dvěma klukům v jiné pramici, něco s nimi prohovořil, ti mu pak dali ryby, které ulovili. My pluli dál a dál… Najednou jsme zase zastavili, rybář hmátl do vody, vytáhl nějakou rostlinu, oškrábal špinavým nožem kořen a snědl zbytek, tedy to oškrábané. Pak se natáhl a vytáhl další. Podal nám nůž a ukazoval, že to máme jíst taky. Po chvilce nedůvěry a zdráhání jsme to zkusili. Bylo to bílé a chutnalo to nasládle. Netušil jsem, že polopenze je v ceně vyjížďky. Zastavili na břehu a po vylití dostatečného množství vody nám rybář ukázal rodinku divokých oslíků.

Oslíci v rákosí

Pokračovali jsme opět tunami a tunami rákosu až najednou jsme vjeli přímo do rákosí. Pramice se prodírala vysokými porosty, kromě zeleného pekla nebylo vidět vůbec nic. Rybář jen s vypětím sil vesloval tím pralesem.

Rosnička v džungli

Před námi se nečekaně otevřelo malé jezírko s tisíci lekníny. Náš veslař nám nějaké vyrval na památku. U nás je leknín chráněný, tady ho věnují turistům jako suvenýr. Další cesta pralesem byla depresivnější a depresivnější, když tu najednou jsme vyjeli z rákosí skoro přímo u našeho stanu. Vyrovnali jsme se s rybářem, dostal o něco víc a k tomu ještě hulivo. Tvářil se spokojeně a my taky.

Pramice s rybami

Pak jsme putovali do Murighiolu a autobusem do vesničky Surinoful, kde jsme hledali cestu k jezeru Razim. Surinoful je asi typická vesnička oblasti delty, podél prašných cest se krčí domečky s rákosovými střechami. Na většině zahrad místní obyvatelé suší rákos.

Sušení rákosu

Najít cestu k Razimu se nám nějak nedařilo, bloudění cestami mezi rákosím není ten nejlepší způsob, jak se dostat k jezeru. Po hodině jsme to vzdali a pěšky po silnici jsme se vrátili do Murighiolu. Po cestě se objevily další malé vesničky, v jedné bylo vidět, jak domorodci staví dům z cihel a rákosu.

Náves rybářské vesničky v Surinofulu

V Murighiolu v Minimarketu jsme poznali dva Němce, kteří nám popsali svou cestu. Večer jsem překonal silnými vzpomínkami chutě k jídlu. Spát jsme šli brzo, další den měl být tranzitní a tudíž náročný.

Chaloupka v Murighiolu

pokračování