Transylvánie

20.8.2001, pondělí, den pátý

Jako obvykle začal den sušenkami. Čtvrtá keksová snídaně mě naprosto vyvedla z duševní rovnováhy. Naštěstí mě zachránily nalezené zbytky nějakého natvrdlého chleba, a tak byl klid. To jsem ještě netušil, že sušenkové utrpení bude pokračovat až do zítřka. Při sestupu z Padiše jsme se spoléhali opět na nějaký těžký lesní stroj, ale vzala nás dodávka zn. Aro. Řidič byl fajn, ptal se po našem původu, vyslovil nad ním spokojenost a sdělil nám, že i jeho vozidlo pochází z Československa.

V automobilu československé značky

Cestou Rumun nabírali další stopaře, většinou Rumuny, kteří narozdíl od nás museli na korbu. Potkali jsme také jiné Aro, které ale bylo převrácené na střechu a jeho řidič seděl u převráceného vozu, dost hekal a držel se za různé orgány. Naši nabídku, že dotyčného pustíme do kabiny řidič ignoroval a rozhodl, že zraněný pojede jako každý správný Rumun na korbě. Vox populi, vox Dei. V Sudrigiu jsme chtěli odměnit řidiče opět dvěma krabičkami cigaret, ale zahlédl celý karton a řekl si o něj. Byli jsme velkorysí. (Vietnamci nám je prodali také lacině). Bylo za deset minut dvanáct a prodavačka ve stánku s pečivem (první houska v Rumunsku) nám řekla, že autobus jede ve dvanáct. Na zastávce (nebyla k rozeznání od krajnice) nikdo nebyl a ani neprojel žádný autobus. Při druhém pokus nám jiná paní řekla, že náš autobus pojede v jednu. Do půl druhé žádný autobus neprojel. V nastalé rezignaci se už žádný odborník na odjezdy autobusů neobjevil, pokorně jsme vyčkávali. Autobus typu třasák přijel ve dvě a dokonce jel do Oradei, což byl i náš cíl. V Oradei jsme se sháněli po nádraží a místní rozhodli, že pojedeme autobusem č. 12 a pak tramvají č. 4 k nádraží. (Plzeňští vědí, že v hlavním městě piva je to obdobné). Řidič autobusu č. 12 nám lístek neprodal a nechal nás bez lístku. Byl galantní, určil, kam se máme usadit. Pak nám ukázal, kde přestoupit na tramvaj. Cestou jsem v tramvaji zahlédl logo McD. Tajně jsem doufal, že vlak pojede až za dlouho že se konečně nějak nesušenkově nabaštím. Kdepak, Rapid do Brašova jel téměř hned, opět sušenky. V Rapidu jsou místenky (což jsme nevěděli), a tak nás třikrát vyhodili, než nám někdo vysvětlil, kde máme sedět bez nebezpečí potupného stěhování.

Jedeme Rapidem

Jeli jsme od čtyř hodin odpoledne a do Brašova vlak dorazil s mírný zpožděním v půl druhé v noci. Podle průvodce měl být za městem kemp a mělo se jmenovat Dirste. Obojí nám potvrdil taxikář. S těmi drožkáři to bylo komplikovanější, už v brašovské nádražní hale nabízeli odvoz a psali na ušmudlané papírky postupně nižší a nižší číslice, když viděli, že hned neskočíme na první nabídku. Bylo jasné, že jediný způsob, jak se do Dirste dostat je nájemní vůz, a tak jeden dro6k85 nakonec se svou nab9dkou uspěl. Chtěl dost (80 000 lei, podle kempovního recepčního dvojnásobek obvyklé sumy), ale nakonec to dobře dopadlo a během deseti minut nás odvezl před bránu na první pohled luxusnějšího kempu. Ceny byly nemírné, recepční se choval ochotně, hovořil nám známými světovými jazyky a nabídl vzhledem k pozdní době chatku za poloviční cenu. I postel byla i sprchy byly i teplá voda byla.

21.8.2001, úterý, den šestý

Ráno se neslo ve vzpomínkách na hrdinný postoj bývalého rumunského vůdce, který k nám jako jediný přesně před 33 lety nepřijel na návštěvu s tanky. Nicolae, to byl pašák. Na rozdíl od spřátelených armád jsme v tento den vstali pozdě, přestěhovali jsme se z chatky do stanu, objednali si na recepci taxi (luxus, že) a nechali se za 35 000 lei (viz údaj o cestě z nádraží o několik řádek výš) odvézt na nádraží do Brašova. Pokladní nám prodala bystře lístek a za pět minut nás odvážel Personale směr Zarnesti. V Zarnesti je údajně velká zbrojovka, ale hlavně tu byl obchod s potravinami, čerstvý chlebík a zralý sýr [kaškaval]. Bohužel neměli mléko [lápte]. Snídaně skvělá, seděli jsme jako bezdomovci na chodníku u kostela a funěli jsme spokojeně nad tou rozkoší. Škoda zapomenutého nože, nemuseli bychom chléb rvát čelistmi. (Kdybych tušil, že mě čeká ten den ještě jedna rozkoš, takřka absolutní!!) Ze Zarnesti jsme se vypravili za úmorného vedra k hlavnímu cíli dnešního dne – k tajemnému hradu v Karpatech, k Draculově Branu. Polní cesta obcházela pohoří Piatra Craiuliui, vrcholky se postupně zatahovaly až úplně zčernali a v kopcích najednou zuřila bouřka. Dole bylo hej, svítilo sluníčko, čekali jsme, kdy se to přižene na nás. V nějaké vesničce byla na návsi otevřená taverna s malou verandičkou, čekat bylo kde. Po půl hodině se stále nic nedělo, žádná bouřka, žádné pršení, putování tedy pokračovalo.

Za chvíli se na horizontu objevil hrad Bran a za další chvíli přilétl nízký mrak a hodně se mu chtělo na nás pršet.

Hrad Bran

Na poslední chvíli jsme vběhli do hradu a pak začala venku svatba čertů. Po hradě pobíhalo dost turistů, pobíhali jsme též. Na začátku jsme uskutečnil pro jistotu ještě jedno opatření – přivázali jsme si na batoh palice česneku (vezl jsem je z až ČR) – člověk nikdy neví a opatrnosti nikdy není dost. Samotný hrad je zařízen na davy turistů, je to takový rumunský Karlštejn. Po prohlídce jsme našli v podhradí mezi stánky se suvenýry zastávku a za nějakou dobu přijel autobus směr Brašov. Trošku do něj teklo, ale to ani moc nevadilo. V Brašově autobus skončil někde na periferii, takže jsme se nějak zorientovali a nastoupili do nějakého místního autobusu a nechali se odvézt k centru. Dostali jsme se podle plánu v průvodci do centra a NAJEDNOU na pěší zóně za směnárnou: McDonald!. Po dnech sušenkové diety konečně něco teplého, důvěrně globálně známého. Mám z restaurace fotku. Po ukojení primitivních pudů jsme se vydali na obhlídku města, Brašov je krásný (stavěli ho transylvánští Němci) a toulky v uličkách, kolem černého kostela jsou romantické.

Náměstí v Brašově

Na náměstí budovalili nějakou megakonstrukci pro megakoncert, v době vystoupení předních rumunských megahvězd jsme už ale podle plánu pobíhali po pohoří Bucegi. Na náměstí jsme objevili sympatickou zahradní restauraci a aby toho nebylo málo, oběd se opakoval ještě jednou (tentokrát pizza). Dojmů mnoho, času méně. Večer jsme chtěli usnout dřív kvůli časnějšímu vstávání. Když už jsem skoro spal, začal někdo vedle nás stavět stan. Kupodivu ti lidé na sebe pokřikovali česky, poprosil jsem je v jejich mateřštině o klid. Své překvapení nad známou řečí dali najevo hlasitým přivoláváním hospodářské zvěře. Bohužel jsem se při vědomí další cesty nemohl s nimi spřátelit, protáhlo by se to asi do časných ranních hodin a v tuto dobu už přeci slušní lidé skládají stan, balí a kráčejí vstříc dalším cestovatelským zážitkům.

pokračování